pondělí 29. září 2014

...na Milešovku


 Jsou kopce, kam chodíme často. A rádi.
Alespoň jednou ročně vylezeme na Milešovku.
Se Skřítky, stejně jako vloni. Jen letos s malým Josífkem navíc.
Taky jsme nahoře v observatoři dostali pochvalu. 
Naši Skřítci byli ten den nejmladší, kdo vylezl až na vrchol.
Tentokrát jsme vyrazili ne z Milešova, ale z Bílky. Konaly se tam Svatováclavské slavnosti.
A užívali jsme podzimního sluníčka. A obdivovali jsme.
Kapličku sv. Václava od architekta Ivana Noska, který má v Bílce chalupu. 
Sgrafita uvnitř kaple od prof. Jana Koblasy a jeho manželky.
 A pak Cestou přátelství vzhůru.
Spolu s námi stádo oveček.
Nádhera.

neděle 28. září 2014

...nedělní



Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. 
Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, 
jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. 
 Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, 
jako mne zná Otec a já znám Otce; 
a za ovce dávám svůj život. 
Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. 
Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. 
Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. 
Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.
(NZ Jan 10, 11-18)

...ze sobotního výletu na Milešovku.

pondělí 22. září 2014

...pro ty moje holky

Puntíkaté taštičky.
Pro ty moje holky.

Protože jsme se po dlouhé době skoro všechny zase sešly. 
A užívaly si (a se). A novinky si sdělovaly. A že jich bylo!
Tentokrát na jihu Čech. I s malými Skřítky.

Škoda, že nemám fotku, jak táhneme přes Prahu metrem. 
Na zádech krosnu, na břiše v nostíku malou Skřítkovou, přes rameno tašku
a okolo capkající Skřítek. Bála jsem se toho, jak nám to půjde. 
Ale zvládli jsme to parádně. Takže dalším takovým výletům zdar!
Jen zrcadlovka se mi už do krosny nevešla.

pátek 19. září 2014

...Číhošť

 

Od té doby, co jsem dočetla knihu Jako bychom dnes zemřít měli,
 jsem toužila se do Číhoště podívat.

Přijeli jsme na náves, kde stály dva velké autobusy. Trochu jsme si posteskli, že zde nebude to správné ticho a klid. 
Na druhou stranu mě těšilo, že je zájem o P. Toufara skutečný. 
A autobusy akorát odjížděly, takže bylo i to ticho.
Ale díky tomuto zájezdu jsme měli možnost dostat se do kostelíčka.

Už když jsme se ke kostelu přes malou náves blížili, oba jsme s manželem nezávisle na sobě řekli:
tady je to ale krásný. A ta krása prostupovala opravdu hodně z hloubky.
Na jednu stranu jsem cítila obrovské překvapení, jako by v duchu naskakovala otázka:
tak to se stalo tady, v tomhle malém vesnickém kostelíčku?
Na druhou stranu jsem pociťovala obrovskou pokoru a bázeň, která se mísila s velkou radostí.
Ráda bych ten pocit popsala lépe, ale neumím to.

Prostor uvnitř je maličký. S každým si tu "vidíte do talíře", jak se říká.
Proto vůbec nepřipadá v úvahu nějaká habaďůra s hýbacím lankem, 
kterou soudruzi na P. Toufara ušili.
 Uvnitř kostela byl už jen pan kostelník a starší paní. 
Dali nám obrázek s dobovou fotografií vychýleného křížku.
(Za kterou fotograf tenkrát dostal jedenáct let).
Mluvili jsme o panu Doležalovi, že jemu patří obrovský dík za to, co se kolem P. Toufara teď děje.
Paní nás šla doprovodit na náves a ještě dlouho jsme si pak povídali.
P. Toufara znala, denně k nim chodil na návštěvu. Její tatínek hrával v kostele na varhany.
Na osudné Mši, kdy se křížek vychýlil tenkrát také byla. Ale sama pohyb křížku neviděla.
Sledovala P. Toufara při kázání.
Vyprávěla, co se dělo pak. A co se děje nyní. Jak jí P. Toufar pomáhá.
Já zase vyprávěla, jak pomohl mně.
Až jsme se obě rozbrečely. Takové chvilky nejsou náhody. A nezapomíná se na ně. 

Dnes jsme zjistila, že ta milá paní se jmenuje Růžena Lebedová. Mluví v dokumentu ČT Neznámí hrdinové tady.

Více o P. Toufarovi tady.
O exhumaci těla P. Tofara tady.