čtvrtek 22. února 2018

VZDOROVALI ZLU

Křížová chodba Nové radnice.
Dominikánské náměstí v Brně.

2.února - 3. března 2018

středa 7. února 2018

...Rudí prezidenti




Od 23. února na ČT2, vždy od 21 hodin, 
pětidílný cyklus o československých prezidentech.
Miloš Doležal spolupracoval s Romanem Vávrou na dvou dílech. 

Sám o pořadu řekl:
Pokus nahlédnout prezidentský úřad v rukou mocichtivých manipulátorů, nemocných paranoiků, alkoholických zbabělců, lhářů a zlovolných jedudědků. Škoda že to bude vysíláno až po volbách.


Rudí prezidenti
Od Gottwalda po Husáka

Většina z nich po prezidentském křesle toužila. A všichni bez výjimky byli nakonec zklamaní. V letech 1948-1989 se v nejvyšší státní funkci vystřídalo pět jmen. I když si moc v té době přisvojovala jediná strana, nebyla nejvyšší státní funkce ušetřena mocenských bojů a zákulisních intrik. Cyklus Rudí prezidenti odkrývá skryté pozadí výkonu prezidentské funkce v dobách, kdy se o jejím obsazení rozhodovalo v sekretariátech komunistické strany. Každý z pěti dílů je věnován jednomu z komunistických prezidentů Československa: Klementu Gottwaldovi, Antonínu Zápotockému, Antonínu Novotnému, Ludvíku Svobodovi a Gustavu Husákovi. Jejich osobní a politický příběh cyklus vypráví výhradně prostřednictvím archívních materiálů. Namísto historiků tak dostávají prostor dobové zvukové a obrazové záznamy. „Cílem režijní koncepce, jejímž autorem je Roman Vávra, bylo vyvolat co nejautentičtější pocit doby, o které jednotlivé díly cyklu vyprávějí," říká k pořadu dramaturg Petr Buchta. „Přestože se jednalo o nejvýznamnější muže státu, jejich moc byla fakticky napojena na sovětské impérium, které nejen skrz ně mělo určující slovo. Prakticky všichni ,rudí‘ prezidenti po získání funkce toužili, zároveň byli nakonec zklamáni a tváří v tvář své bezmoci skončili frustrovaní. Počínaje Klementem Gottwaldem, přebíjejícím panický strach ze Stalinových vrtochů alkoholem, až po Gustáva Husáka, který se stal nejvýraznějším ztělesněním mocného muže, jehož reálná moc byla naprostou iluzi," vysvětluje kreativní producentka Martina Šantavá. Cyklus je jedním z příspěvků České televize k „osmičkovým" výročím roku 2018.


Režie: Roman Vávra, Zdeněk Všelicha, Petra Všelichová 
scénář: Miloš Doležal, Jan Sedmidubský, Luděk Navara 
vedoucí výroby: Jana Kabátová 
výkonný producent: Roman Blaas 
dramaturg: Petr Buchta

pondělí 29. ledna 2018

...přeji nám všem šťastnou cestu


Stůjte na cestách a vyhlížejte,
ptejte se, která je dobrá,
po ní se vydejte
a vaše duše naleznou klid..
(Jer 6,16)

Přeji nám všem, ať ve svém životě nalézáme ty správné cesty.
...

Dovolte mi, abych mohla reagovat na minulý příspěvek.
Není v mých silách reagovat na každý komentář. 

Samozřejmě jsem jenom člověk, neznám odpovědi na všechny otázky.
Neznám konečnou pravdu. Vlastně v ničem.
Každý den několikrát pochybuji. Ve všem.
Sama o sobě. O výchově. O víře.
Ale snažím se žít právě tak, jak cítím, že je správné.

...

Výsledek voleb respektuji, zvítězil názor většiny.
Ale jsem z toho smutná. Obrečela jsem to.

Nejsem ale schopna se s tím smířit, 
protože podle mě se dá gratulovat jen vítězi, který bojuje fér.
Vítězi, který se chová slušně, nejen ke svému protikandidátovi.
...

Čerstvě zvolený prezident, který začne první slova tím,
že slíbí, že chce být méně útočný a méně arogantní, ale...

...okamžitě se vrací k paušalizujícím urážkám novinářů
...novinář Vladimír Keblúšek z ČT má podle něj hlas jako "mutant" 
...po chvíli označí české novináře za pitomce
...za jeho zády se smějí a přikyvují Barrandovský boss Soukup, Okamura, ředitel ČEZu, Mynář s Alex, Nejedlý atd.
...po tiskovce může začít velké slavení za podpory významných osobností, např. Jaroslava Vodičky (bývalý šéf komunistické VB a současný šéf Bojovníků za svobodu), senátor Jan Veleba (bývalý člen KSČ a současný senátor za SPO) radostně křičí, že "pravda zvítězila", proruský a protizápadní spolek HejObčané poskakuje s velkým transparentem, ostatní radostně mávají chlupatými šálami  
...příznivci Miloše Zemana v jeho štábu napadají vulgárními slovy a pěstmi novináře (mezi nimi Jan Šolta a Karel Slezák, který místo omluvy vzkazuje, že je měl vykopat z okna) - Jiří Ovčáček na incident reaguje slovy: "Vůbec mě to nezajímá."
..Tomio Okamura řekne Daniele Drtinové, že už ho nikdy nesmí obtěžovat
...premiér Babiš na tiskové konferenci v živém přenosu slovně napadá redaktorku DVTV Emmu Smetanu, označuje ji za aktivistku a útočí na ni skrze urážení její matky
...první gratulace přicházejí z Číny a Kremlu, kdy Putin věří, že jejich spolupráce bude pokračovat, zatímco Brusel mlčí
...od půl 7 měl být pan prezident na TV Barrandov, vysílání se stále posouvalo, až bylo zrušeno úplně - když chtěla redaktorka Českého rozhlasu zjistit podrobnosti, Jiří Ovčáček ji označuje za aktivistku řešící nesmysly...


Od znovu zvolené hlavy státu bych očekávala, že bude chtít být dobrým prezidentem i pro ty, co ho nevolili. 
Nejen, že nic takového neřekl, ale nastal přesný opak. 
Opět vyrukoval se svou "pražskou kavárnou". Se svým nálepkováním a rozdělováním společnosti. 
Z rozhovoru s Václavem Klausem:



Nemám ráda rozdělování lidí na "Pražáky", "venkovany",
na "ty chytré, co volí profesora", "venkovskou lůzu", do "bublin" apod.
Sama jsem ze zapadákova v Ústeckém kraji.

Ale umlčování 2 701 206 voličů mi přijde...ubohé.
Nezavírejme ústa. Nenechme si prosím svobodu vzít.

Vám se snad nezdá, že přituhuje?

PS: Znovu opakuji, že panu prezidentovi nepřeji nic špatného.
Stejně jako se modlím za své blízké, snažím se modlit i za hlavní představitele našeho státu - za politiky a za prezidenta. I když s ním asi opravdu v ničem nesouhlasím. 

"Nenávidět neumím a jsem tomu rád.

Když pro nic jiného, tak už proto, že nenávist kalí zrak
a tím znemožňuje hledat pravdu."
Václav Havel

sobota 27. ledna 2018

27. 1. Mezinárodní den památky obětí holocaustu

Vzkazy z Auschwitz

Etika snad začala nenápadnou větou z knihy Exodus - Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. (Exodus 23,2). Naše morálka je od té chvíle založena na představě, že existují věci, které jsou špatné, ačkoli jsou legální a dokonce ačkoli je činí většina.

V roce 1935 začínají platit Norimberské zákony, beroucí práva Židům. Od roku 1941 platí zákon o nošení žluté hvězdy. Kdo od této chvíle perzekvoval židovské obyvatelstvo, jednal legálně. Většina tak činila, nebo mlčela.

V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o konečném řešení. Konference trvala devadesát minut, dobu jedné vysokoškolské přednášky. Přes polovinu účastníků mělo titul doktor. Jednalo se o doktory medicíny, rovněž i o doktory filosofie.

Náročnou logistiku transportů zajišťovaly stovky poctivých úředníků, pečlivě si plnících své povinnosti. Bylo lhostejno, zda vlaky přepravují dřevo, kameny nebo lidi; důležité byly tunokilometry. Po válce tak vzniká představa, že mnohem víc než těch, co zákony nedodržují, bychom se možná měli bát těch, co je dodržují.

Byli bychom velmi rádi, aby lidé, kteří prováděli lékařské experimenty, byli psychopati, lidé s duševními chorobami, sadisté a primitivové, lidé z jiného vesmíru než my. Všechno, co o tom víme, svědčí o opaku. Lidé, kteří ty věci prováděli, byli děsivě normální. Lidé národa Beethovena, Schillera, Goetheho, Immanuela Kanta, Caspara Davida Friedricha, příslušníci jednoho z nejkulturnějších národů v Evropě. Lékaři, kteří by v mírových dobách chodili s manželkami na procházky a přispívali na charitu. 

Prof. Dr. med. Carl Clauberg si dal jednoduchý výzkumný úkol, jak s co nejmenším množstvím technického personálu za co nejkratší čas vysterilizovat co největší počet žen. Na konec s lítostí konstatuje, že nejlepší je chirurgie. 

Elie Wiesel ve svých pamětech popisuje setkání s Dr.med. Dr.phil. Josefem Mengelem. Mengele byl prý vždy hezky oblečen, s bohatou slovní zásobou a tichým hlasem, dvojnásobný doktor medicíny a doktor filosofie, který mládí prožil na nejlepších německých univerzitách.

Od nynějška víme, že člověk může číst večer Goetheho a Rilkeho, hrát večer Bacha a ráno jít do svého denní práce v Auschwitz. V Auschwitz tak člověk definitivně ztratí víru. Ne víru v Boha, nýbrž v člověka.

V Auschwitz na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo, a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle. První otázka po osvobození byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Dnes si už netroufáme vyloučit nepředstavitelné.

Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. Mezi baráky člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já. 

Dodnes nevíme, co se vlastně stalo, nevíme, kde byl člověk, kde byla naše věda, naše filosofie, naše náboženství, že tomu nedokázaly zabránit?

S našimi studenty sem jezdíme rok co rok. Pořád totiž ještě je naděje, že poznáním historie ji přece jen nebudeme nuceni opakovat.



Marek Orko Vácha





Pinkasova synagoga v Praze – památník obětí holocaustu 
(jména českých a moravských židovských obětí holocaustu napsaná na stěnách synagogy)
Zdroj obrázku: http://udu2.ff.cuni.cz/




Chvění

Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.

Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.

Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.

Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.

Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.

S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?

Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.

Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.

Cyrilometodějský kalendář 2018, Praha: Katolický týdeník s. r.  o. ISBN 978-80-86615-48-6, 273 str.
...

čtvrtek 25. ledna 2018

...P. Marek Orko Vácha k volbám


Není možné zastávat naše křesťanské hodnoty a volit přitom Miloše Zemana.

Pokud svoji víru myslím vážně, pak v osobním i společenském životě se mám alespoň snažit být laskavý, být pravdivý a usilovat o zdvořilost. Ve všech těchto a ve všech představitelných křesťanských hodnotách je na tom Jiří Drahoš mnohem lépe než Miloš Zeman. 

Naší nejdůležitější křesťanskou hodnotou je láska, která neznamená, že máme vždy stejné názory, ale že ctíme jeden druhého a že pozemské spory končí chvílí smrti. Miloš Zeman měl na příklad s kardinálem Miloslavem Vlkem pozemské spory, ale Zemanova nenávist šla až za hrob a Miloslavu Vlkovi nepřišel ani na pohřeb. Jiří Drahoš se naopak projevuje, zdá se mi, jako velmi kultivovaný, bez projevů nenávisti.

Mezi naše křesťanské hodnoty patří rovněž pravda. Miloš Zeman lže a lže opakovaně a je mu to jedno. Naposledy po prvním kole se pochlubil, že jej podporuje i Karel Gott. Jenomže Karel Gott jej nepodpořil. Haló, není možné volit člověka, který lže!

Další naší důležitou hodnotou je rodina. Zeman pro ni během politické kariéry neudělal nic – nebo si na něco vzpomínáte? Jiří Drahoš je v tomto ohledu velkou nadějí, když ničím, tak příkladem vlastního života. Poznámka pro ty katolické křesťany, kteří to považujete za důležité a jen pro vás. Jiří Drahoš žije stále se svou první manželkou Evou, Miloš Zeman je rozvedený a podruhé ženatý. Hm. Ani Zeman, ani Drahoš nejsou vítači migrantů, to jen Zeman lživě vykřikuje z plakátů, že tahle země je jeho.
Miloše Zemana podporuje Jiří Ovčáček, svou otevřenou podporu mu vyjádřila Lenka Procházková (ano, ta), naopak jej nepodporuje Karel Gott. Abych nezapomněl, ještě jej pravděpodobně podporují pánové Babiš, Mynář a Nejedlý a další prapodivné existence. Jiřího Drahoše podporuje Jiří Grygar, Dana Drábová, Pavel Fischer, Benedikt Mohelník, Tomáš Halík, Zdeněk Svěrák, počítám, že všichni vědci a skoro všichni herci a zpěváci.

Mezi křesťanské hodnoty patří i určité šlechtictví ducha a zdvořilost, vědomí, že každé slovo je důležité a že moje řeč má být ano a ne. Miloš Zeman je velmi vulgární, je neovládatelně vulgární na veřejnosti, urážlivý a urážející, nezdvořilý a neslušný v médiích, ano, tam, kde jej slyší i děti mateřských a základních škol, a studenti středoškolští zase vidí, jak je prezident jejich země Miloš Zeman opakovaně a ponižujícím způsobem proruský a pročínský. A nenechme se mýlit, při všech myslitelných nectnostech Evropy je Rusko mnohem horší varianta, z pohledu rodiny, výchovy dětí, alkoholismu, z pohledu všech křesťanských hodnot. Neumím si představit, že by Jiří Drahoš mluvil v Českém rozhlase opilecky vulgárně nebo sepisoval ponižující prohlášení směrem k východu. Tohle je pro mě důležitý bod.

Pokud svou víru kdo myslíme vážně, pokud nám záleží na mladé generaci, a pokud pro nás pravda, láska, zdvořilost a vzdělání ještě nejsou prázdná slova, ze dvou kandidátů, kteří jsou na výběr, zvolíme Jiřího Drahoše. Naprosto jednoznačně.


Marek Orko Vácha

...

Za mě také naprosto jednoznačně.
Jiří Drahoš.



Oringle



Tomski&Polanski

Jiří Zralý

Lukáš Procházka

Možná se to někomu z vás nelíbí, ale jsem vděčná za to, 
že dosud stále mohu ve svém osobním prostoru prezentovat své názory a názory osobností, které mi jsou rozumem a srdcem blízké. (Mezi ně patří nejen pan profesor Halík, Marek Orko Vácha, ale i spousta dalších...jako např. historik Jaroslav Šebek, astrofyzik Jiří Grygar, Zdeněk Svěrák, atd.)
A přeji si, aby tato doba vydržela co nejdéle. Aby ve svobodě mohly žít i moje děti a vnoučata. 

Mohlo by se zdát, že podporovatele Miloše Zemana odsuzuji. 
Ale není tomu tak. Přemýšlím nad nimi (teď kvůli nim ani spát nemůžu:) a snažím se najít důvody, proč podporují zrovna jeho. A opravdu jim nerozumím.

Pokud jste měli žaludek sledovat debatu na Primě, asi jste si všimli, že podporovatelé pana prezidenta pískali, hučeli, pokřikovali, když mluvil profesor Drahoš. Kdežto "Drahošův" tábor byl přesným opakem. To možná také o něčem svědčí.
Nechci tím ovšem házet všechny voliče Miloše do jednoho pytle. Vím, že je mezi nimi i spousta vzdělaných lidí. Stejně tak nepřeji panu prezidentovi nic zlého. 

Jen si přeji změnu...
Pravda, láska, zdvořilost a vzdělání pro mě nejsou prázdná slova
Ze dvou kandidátů, kteří jsou na výběr, volím Jiřího Drahoše. Naprosto jednoznačně.

...



Senátor Veleba odešel ze studia, nedokázal vysvětlit, kdo platí kampaň Zemanovi: https://video.aktualne.cz/dvtv/senator-veleba-odesel-veselovskemu-ze-studia-nedokazal-vysve/r~be9928e0fb8711e7afac0cc47ab5f122/

Pomluvy k osobě Jiřího Drahoše: https://www.jiridrahos.cz/pravda-aneb-vyvracene-pomluvy/

Stále dokola se opakující Výzva o "vítání uprchlíků" 
- Vědci proti strachu a lhostejnosti
a její přesné znění tady:
http://www.vyzvavedcu.cz/

Česká dominikánská provincie a její vyjádření:  http://www.op.cz/?a=1&id=757


https://www.respekt.cz/tydenik/2018/4/musite-se-nad-to-povznest

...

středa 24. ledna 2018

...hau kóla


Kousek indiánova. 
Z našeho pokojíčku.
Polička indiánských knížek. 
Rychlá Veverka od Pavla Čecha. Velká indiánská kniha.
Inidáni v prérii. A samozřejmě Skřítkův hrdina Vinnetou!!
Polštářky a košíčky, kterých není nikdy dost.
A další indiánské střípky příště!

úterý 23. ledna 2018

...Opuštěná společnost

Opuštěná společnost - Cesta od Masaryka po Babiše.


Erik Tabery je šéfredaktorem týdeníku Respekt 
a pro mě osobně také strážcem majáku demokracie a pravdy
v našem malém českém rybníčku.

...
"Žijeme v době, kdy jeden lživý příspěvek na Twitteru či Facebooku má větší dosah než systematická práce investigativních novinářů. Posilují populisté, kteří sbírají body kritikou establishmentu, i když sami mají z vlastního elitního postavení dlouhodobý prospěch. Výdobytky demokracie jako svoboda slova či nezávislost médií jsou necelých třicet let po listopadu 1989 zpochybňovány."


Šéfredaktor týdeníku Respekt popisuje dobrodružnou českou cestu od vzniku republiky po současnost a zasazuje dnešní politické a společenské události do historického a evropského kontextu. 


Je to svým způsobem rozmluva s minulostí o naší budoucnosti, v níž myšlenkový rámec dávají autorovi úvahy K. H. Borovského, H. G. Schauera, T. G. Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jana Patočky, Erazima Koháka či Václava Havla. S odkazem na velké kritické duchy demokratické tradice Tabery jasně ukazuje, že rizikům přítomnosti se nejlépe čelí nikoliv panikou, ale chladnou hlavou a rozhodností.
...


Perfektně poskládaná fakta, argumenty. 
Navíc čtivou formou. Kniha musí zaujmout každého se zdravým rozumem.
Měla by být povinnou četbou pro všechny. Jenže ti, kdo by si tuhle knihu
měli přečíst, si ji nikdy nepřečtou, ani se k ní nedostanou.
I kdyby ji třeba náhodou četli, věřím, že by ji
shodili ze stolu a odmítli nad ní přemýšlet.


Jenže co s tím? 
Jak dnes řekl Zdeněk Svěrák pro Lidovky.cz,
pokud Miloš Zeman nepřesvědčil své voliče svým chováním za celých pět let, nepřesvědčím je já jako osoba...


Naším úkolem je žít lidsky a demokraticky. 
Nebrat svobodu jako samozřejmost. Pečovat o ni a vážit si ji.
Zajímat se o politiku a společenské dění kolem sebe. 
Chovat se tak v každodenním životě a doufat, že něco z toho 
snad občas "prosákne" do našeho okolí.
Nebo máte jiný recept? 



"Tak dlouho budeme zpochybňovat význam svobody a vlastní odpovědnosti, 
až ji ztratíme."
Erik Tabery


TABERY, Erik. Opuštěná společnost: česká cesta od Masaryka po Babiše. V Praze: Paseka, 2017. ISBN 978-80-7432-849-7.

pondělí 22. ledna 2018

...taky Vás prosím-stejně jako prof. Halík


Milí přátelé,
obracím se v těchto dramatických dnech před důležitou volbou především – ale nejen – na členy místních skupin naší České křesťanské akademie po celém území Čech a Moravy. Nečekejte ode mne předvolební agitku. Česká biskupská konference vyzvala všechny občany, aby se účastnili druhého kola voleb, Českobratrská církev evangelická výslovně podpořila Jiřího Drahoše, stejně tak se jasně vyjádřil dlouholetý přítel naší akademie Pavel Fischer, první viceprezident ČKA doc. Šebek působí od počátku v nejužším týmu prof. Drahoše – a o mně asi nikdo nepochybuje, koho z nynějších kandidátů budu volit. Chci Vám tedy říci především něco jiného. Chci Vám říci tři slova: Prosím, zvolte změnu.
A myslím tím něco víc, než jen změnu na Pražském hradě. Myslím tím úsilí o změnu morálního klimatu naší společnosti. Na tuto změnu bude mít výsledek prezidentské volby vliv, protože zejména v naší republice, kde na prezidentském stolci seděli Masaryk a Havel, kteří se těšili úctě celého demokratického světa, se od prezidenta očekává, že nebude především politickým profesionálem, nýbrž že bude morální a intelektuální autoritou a bude reprezentovat stát přirozenou noblesou. Že si bude vážit každého občana a vědět, že i dlaždič má svůj rozum a chce, aby jeho prezident nemluvil jako dlaždič, nýbrž jako prezident.
Dosavadní prezident společnost neustále rozděloval, při své několikaleté permanentní kampani objížděl zemi a dělal pravý opak toho, co by měl prezident dělat – utvrzoval lidi v jejich předsudcích, šířil strach a nenávist, arogantně útočil na své protivníky, urážel je a lhal, rozeštvával a rozděloval společnost – zejména štval venkov proti městu, zejména Praze. A protože na stokrát opakovanou lež si lidé zvyknou, vymyslel si fiktivního nepřítele, kterému dával dehonestující nálepku kavárenských povalečů, „pražská lumpenkavárna“, „sluníčkáři“, vítači migrantů apod.
K tomu Vám mohu celkem zasvěceně říci – protože já sám jsem byl Milošem Zemanem do této kategorie zařazován – že tato kategorie je fikce, je to jeho výmysl. Neznám lidi, na které by tato nálepka pasovala. Není pravda, že akademická obec v Praze a dalších velkých městech pohrdá venkovem – takové rozdělování odmítáme. Členové ČKA dobře vědí, kolikrát jsem přijel besedovat i do nejmenších míst a strávil jsem na těchto cestách rozhodně třistakrát více času než v pražských kavárnách. Neznám žádného „vítače“, který by hlásal, že musíme bez výjimky a v jakémkoliv počtu přijmout ilegální migranty. Znám však autory velmi statečného, klidného a rozumného prohlášení akademiků – které vedle mnoha jiných podepsal i prof. Drahoš i já sám – které se obrací proti zneužívání problému migrace k vyvolávání paniky a hysterie, proti nerozlišování mezi obětmi válek a migranty z míst krajní chudoby a těmi, kteří se stali obětmi obchodníků s lidskou nadějí.
Přátelé, nenechme se v těchto dnech zmást a strašit. Buďme připraveni na to, že lidé, pro které pravda a láska jsou sprostá slova, se nebudou nyní štítit žádné špinavosti, aby lež a nenávist neztratily své pozice.
Úmyslem tohoto mého vyjádření je však něco důležitějšího, co dalece přesahuje otázku prezidentské volby. Kdyby šlo pouze o otázky mocenského zápasu mezi politickými stranami, necítil bych povinnost se k nim z pozice prezidenta České křesťanské akademie vyjadřovat. Zde však jde o mnohem víc než o volbu konkrétní osoby prezidenta, jakkoliv je velmi důležitá a bude signálem pro svět, k jaké jeho části a k jaké kultuře se většinově hlásíme. Výzva „zvolte změnu“ bude mít smysl i tehdy, kdyby se změna na Pražském hradě nyní neuskutečnila, resp. o nějaký čas odložila.
V těchto dnech jsem se dvakrát setkal se zástupci několika desítek občanských iniciativ a neziskových organizací, většinou mladých lidí. Měl jsem z nich podobný dojem jako ze setkání zástupců našich místních skupin ČKA z celých Čech a Moravy. V naší zemi je ohromný potenciál dobré vůle, kreativity a obětavosti. Naděje na změnu hlavy státu je povzbudila a dovedla k rozhodnutí široce propojit tyto iniciativy a vzájemně se nejen informovat, ale i aktivně podporovat. Jsem přesvědčen, že pozitivní výsledek druhého kola voleb může být signálem k velkému oživení tohoto potenciálu pozitivní energie, že může zejména v mladé generaci povzbudit vědomí odpovědnosti za společnost a ochotu angažovat se v mnoha oblastech občanské společnosti od ekologie přes vzdělávání a kulturu po péči o hendikepované, marginalizované a sociálně slabé. Měl jsem pocit, že mezi těmito lidmi – ať už jsou věřící křesťané či nikoliv – vane duch papeže Františka, duch pravdivého žitého křesťanství. Máme velikou odpovědnost, aby tento vzmach naděje nebyl frustrován, ať už prezidentské volby dopadnou jakkoliv. Z doby disentu víme, že platí slovo Karla Čapka: „Pravda je víc než moc, protože je trvalá“.
Výzva „zvolte změnu“ je výzvou k životu v pravdě, k společenské odpovědnosti, k tvořivosti, k nelhostejnosti. Kdysi začínalo provolání, podepsané kardinálem Tomáškem, k zahájení díla Desetiletí duchovní obnovy národa, slovy svatého Pavla: „Napřimte se a zvedněte hlavy!“ Tato slova jsou právě teď znovu aktuální. Prosím, zvolme změnu!

Tomáš Halík

/ve videu ještě více - pusťte si prosím!.../

sobota 20. ledna 2018

...někdo na do Středohoří, někdo do čtyř tisíců

Milešovka se zasněženým vrcholem.

Minulou neděli se nám povedlo konečně vylézt na kopec.
Asi tak po půl roce. Co začalo foukat ze střnišť, předáváme si bacily. Pořád dokola.
A protože je nás je docela dost, trvá to vždycky dlouho, než je kolečko za námi.
To, že jsme zvládli celá rodina vylézt na Lovoš, byl pro mě malý zázrak.
Radovala jsem se v těch 570 metrech nad mořem jako malá.
Aneb jak málo stačí ke štěstí se třemi dětmi:).
Teď pro změnu už zase marodíme.

To můj "malej bráška", to je jiná liga.
Co čuchnul k horám, táhne ho to pořád výš a výš.
Takže mezitím co my plánujeme dovolenou na Šumavě,
on se svou nastávající plánuje výstupy na ledovec.
Musím se s Vámi podělit. Protože to je nádhera.
Velká nádhera...


Více z jeho "vejletů" najdete tady:  vejlety.blogspot.cz
V pohorách, v lezečkách, na kole, v hamace.
Videa z vejletů tady: www.jansyrovy.cz
 Paráda, co říkáte?


pátek 19. ledna 2018

...hořící keř


Na každém rohu noci planou ohnivci
Ale tam na poušti je osolené místo
Kde hořel keř za bílého dne
Tam popelavé peří ztrácí holubice
A to je místo, kde keř dohořívá
Tam ukázal se anděl říkal v plameni
A mluvil slova s popelem teď vítr
Na všechny strany stud náš roznáší
Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi
Zpívala bolest sama a už nevzlétne
Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu
Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed

Jan Skácel 
/Hořící keř/


19. ledna 1969 zemřel na následky upálení Jan Palach.
Ve stejném sanatoriu, jako v roce 1950
na následky mučení komunistickým režimem P. Josef Toufar.